Standard FCI: ZDE
Název plemene pochází z ruského slova “lajať", což v překladu znamená “štěkat".
Lajky v České republice rozhodně nepatří mezi plemena rozšířená a známá. Jejich chovem se zabývá pouze úzký okruh zájemců. Na našem knižním trhu neexistuje žádná monografie tohoto plemene, ve velkých obrazových encyklopediích ze zahraničí o nich bývá pouze okrajová zmínka. Proto bych čtenáře ráda s tímto plemenem seznámila.
Sovětský kynolog A. Vojločnikov se odvolává na četné příspěvky sovětských i zahraničních etologů, zoologů a archeologů. Vyslovuje názor, že mezi všemi plemeny zdomácnělých psů jsou lovecké lajky nejstarším plemenem, které stojí nejblíže vlkům. S vlky je sbližuje stavba lebky a suchá klínovitá morda.
Až do roku 1947 existovalo na území bývalého Sovětského Svazu 27 samostatných plemen či místních rázů lajek. Ve skutečnosti však šlo jen o málo odlišné variety jednoho plemene. Bylo doporučeno číslo snížit a místní rázy sjednotit. Dnes jsou uznaná čtyři samostatná plemena lajek - karelofinská lajka, ruskoevropská lajka, západosibiřská lajka a východosibiřská lajka.
První vykopávky a historické nálezy z doby kamenné objevil rusky geolog Alexander Inostrancev. Byly mezi nimi pozůstatky kostí, které asi patřily přímému potomkovi severoevropského vlka nebo křížencům vlka se psem rašelinným. Tento pes však byl mohutnější než pes rašelinný a byl nazván po svém objeviteli Canis familiaris inostranzewi. Okolí Ladožského jezera bylo odpradávna oblíbeným místem, kde zakládali při obchodních cestách Vikingové své osady. Obchodní styky Vikingů s touto oblastí potvrzují také archeologické nálezy ze Švédska. Vikingové si přivezli domů i psy, a právě archeologické nálezy ukazují na blízkou příbuznost dnešních ruských lajek a psů ze Skandinávie. Plemeno, které je vývojově blízké a v některých povahových rysech lajkám podobné, je karelský medvědí pes. U nás v České republice jsou všechna plemena lajek a karelský medvědí pes společně sdruženy v Klubu chovatelů karelských medvědích psů a lajek. Případně se mohou chovatelé lajek včlenit ještě do Klubu chovatelů honičů. V současné době se již oba kluby dohodly na jednotných podmínkách chovnosti.
Lajka se stala celosvětově známou jako první živý tvor ve vesmíru. Šlo o let Sputniku 2, který startoval 3. listopadu 1957. Družice měla hmotnost 508,3 kg a kromě přístrojů zde byla i hermetická kabina s Lajkou. Předem však podotýkám, že se podle dochovaných fotografií určitě nemohlo jednat o západosibiřskou lajku. Podle obrázků to mohla být o mnoho menší lajka rusko-evropská, ale spíše se jednalo o křížence neznámého původu. Přesto zde tyto zajímavosti ohledně kosmického výzkumu a užití psů v něm pro naše čtenáře uvádím. Program vědeckých výzkumů byl stanoven na pět dní. pak byla Lajka usmrcena přerušením dodávky kyslíku. Sovětský svaz tímto letem předstihl Američany o dva roky -v americké družici letěla malá opice, v dalším letu následoval šimpanz. Málokdo ví, že po Lajce startovala v sovětských družicích další, velice početná série lajek -Střelka, Bělka a mnohé jiné. Ty už měly veselejší osud - technický vývoj pokročil a lidé je dokázali vrátit zpátky na Zemi. Mezi mnohými se proslavila ještě dvojice Zvjozdočka a Černuška. Jedna z těchto fenek měla po návratu na Zemi štěňata a jedno z nich bylo slavnostně darováno americkému prezidentu J. F. Kennedymu.
Ve 20. a 30. letech se v tehdejším Sovětském svazu o lajky začali zajímat četní myslivci, jejich používání k lovu rostlo. Do velkoměst se začaly dovážet ze vzdálených vesnic v tajze pravé lajky. Tím začalo jejich cílevědomé šlechtění. V těžkém období 2. světové války bylo v SSSR založeno 65 státních psinců, z nichž se v 17 chovaly pouze lajky. V naší republice se západosibiřské lajky chovají ale teprve od počátku 80 - tých let dvacátého století.
Jedním z prvních průkopníků tohoto plemene u nás, byl tehdejší poradce chovu, pan Josef Břichovský. Bydlel v Kostelci nad Orlicí a v průběhu osmdesátých až devadesátých let odchoval na své stanici „Z lipových strání“ naprostou většinu štěňat západosibiřských lajek v tehdejším Československu. Jeho zvířata pocházela z Ukrajiny, z daleké Krasnodarské oblasti, importoval fenu i z Maďarska. Všichni, kdo dnes po panu Břichovském v chovu lajek pokračujeme, na něj s uznáním vzpomínáme.
VLASTNOSTI A LOVECKÁ UPOTŘEBITELNOST
Lajka byla vždy psem obyčejných lidí. Byla jejich stálým průvodcem a pomocníkem při lovu, tahala saně, pásla soby. V životních podmínkách obvyklých pro lajky (silné mrazy a skrovná potrava) se u nich vytvořila výborná přizpůsobivost - maximálně stráví a využijí potravu, rozmnožují se jednou ročně (většina lajek hárá jen jedenkrát do roka), mívají málo štěňat (3 až 4) s jejichž porodem a následným odchovem nebývají problémy. I prvničky většinou rodí samostatně a bez jakýchkoli komplikací. Je-li fena dostatečně mléčná, štěňata zdvojnásobují svoji porodní hmotnost sedmý až osmý den (porodní hmotnost se při pěti narozených štěňatech u západosibiřských lajek pohybuje zhruba od 320 do 450 g ). Termoregulaci mají lajky uzpůsobenou pro severské kraje.
Cílem chovatelského snažení v Rusku je, aby lajka byla samostatně pracující a opravdu tvrdý pes. Proto lovci v tajze dělají i zkoušku povahy na medvěda. Ta spočívá zhruba v tomto: z větší vzdálenosti je pes (zdůrazňuji však, že plně dospělý pes!) vypouštěn lovcem z řemene. Pokud ten ihned a neohroženě k medvědovi běží a poté na něj silně a neohroženě doráží, čímž ho udrží na místě , je to známka výborná. Pokud k tomu pes potřebuje psychickou podporu majitele, ohlíží se a lovec ho musí povzbuzovat hlasem, má dvojku. Pes, který se medvěda bojí, případně se nechá zahnat v takové zkoušce neuspěl, má za tři a lovci ho v chovu nevyužívají. O tuto zkoušku má zájem i řada chovatelů lajek ze severu Finska, kde je toto zákonem zakázáno. Jezdí proto svoje lovecké lajky otestovat ke spřáteleným chovatelům za sousední ruské hranice. Co já vím, tak se jezdí hlavně do oblastí v okolí Murmansku. Tím se tvrdost a obratnost pro boj s velkou šelmou po generace v lajkách utvrzuje a pěstuje. Právě pro tyto vlastnosti se v našich podmínkách lajky výborně osvědčily při naháňkách na černou zvěř.
Ani vlků se lajky nebojí, setkání s nimi vyhledávají a napadají je. Dostane-li se lajka na čerstvou vlčí stopu, setkání s vlkem vyhledává. V sovětské myslivecké literatuře se hodně píše o křížencích vlků s lajkou, kteří jsou zvlášť životaschopní a projevují se jako vlci. Zvláštní zkušenosti a z českých podmínek znám příklad křížení psa československého vlčáka s fenou lajky - štěňata byla exteriérově po vlčákovi, po lajce měla pouze zakroucený ocas. Jinak si myslím, že páření lajek s vlky je vcelku snadno proveditelné, z vlastní zkušenosti mám ověřeno, že fena lajka velice ráda přijala malého vlčího křížence. Bere ho jako štěně a vzorně o něj pečuje.
Příslušníci národností obývajících severní lesní pásmo Evropy a Asie měli lajky jako jediné plemeno loveckých psů, se kterými odpradávna lovili soby, losy, medvědy, kuny, soboly, veverky, tetřevy a kachny. Všechny lajky se vyznačují dobrým slíděním, dobře sledují stopu raněného zvířete. Při pronásledování zvěře často zaběhnou z doslechu. Mají však výbornou orientaci i sluch a i v neznámém terénu se bezpečně umí vrátit ke svému pánovi. Lajka má velkou ostrost na škodnou, pronásleduje nejen kočky, které okamžitě bezpečně zadáví, ale i jiná zvířata. Velmi těžko se pak nechá odvolat. Lajka je v boji i s mnohem větším protivníkem velice tvrdá. Zadáví vydru a v revírech Šumavy se nezalekne ani útoku rysa. I za cenu těžších zranění s ním neohroženě bojuje. Podle vyprávění a videozáznamu mého známého ze Šumavy, který vlastní vynikajícího psa lovecké lajky, jeho pes, kterého rys ze zálohy napadl, velikou kočku po lítém boji zahnal. Pro zajímavost uvádím, že je tento pes je i výborně ovladatelný, má složeny čtyři zkoušky lovecké upotřebitelnosti, například i lesní a všestranné. Nejen tedy barvářské zkoušky honičů, jako většina.
S lajkami se loví od začátku letní a podzimní sezóny až do konce podzimního lovu. Pro časově tak rozsáhlé a co do druhů zvěře tak různorodé období lovu neexistuje žádné jiné plemeno. Získat dospělou pracovní lajku je velmi těžké. Málokdy se podaří kontakt mezi psem a novým pánem. Většina ruských lovců a myslivců si pro sebe vychovává psa od štěněte. Toto bych doporučila i všem zájemcům o chov lajek u nás. Lajky se velmi těžko cvičí a ovládají, protože jsou velice inteligentní a samostatné. V drsných podmínkách ruské tajgy by jinak nepřežily, proto je jim samostatnost v rozhodování vrozená. Pro případné zájemce o toto plemeno dopředu předesílám: Ne, opravdu to není snadno cvičitelný a ovladatelný ovčák. Výcvik na kynologickém cvičišti na úrovni klasických služebních plemen se od lajky očekávat nedá. Stejně jako je tomu u většiny klasických “seveřanů", nebývá ani zde závislost na majiteli tak velká. Proto z vlastní zkušenosti - chcete-li například docílit spolehlivého přivolání, vezměte si vybrané štěně od chovatele co nejdříve. Optimální je to již před druhým měsícem věku.
U nás se nejvíce chová lajka západosibiřská. Ta u nás mívá v posledních letech v plemenných knihách okolo tří až pěti zápisů vrhů ročně. Dále se v České republice vyskytuje i malá ruskoevropská lajka, jejíž obliba a rozšíření velmi stoupá a bylo zde již i několik odchovaných vrhů. Karelofmské a východosibiřské lajky se u nás nechovají. Západosibišská lajka se spolu s karelským medvědím psem řadí mezi severská lovecká plemena psů. U nás se západosibiřské lajky využívají jak ke slídění a lovu zvěře drobné, tak i na kachny a velmi dobře se uplatňují při lovu zvěře černé. Lajky jsou psi, kteří pracují v honitbě samostatně, mají obrovský akční rádius. Proto myslivci, kteří s nimi provádějí lovecký výcvik, doporučují mít lajku od štěněte a neustále ji utvrzovat ve spolupráci s vůdcem. Tvrdé metody se při jejich výcviku uplatnit obvykle nedají. Musíme vůči nim projevovat laskavost a podarovávat je pamlsky, které při jejich výcviku působí velice pozitivně. Většinou jsou totiž jako správní seveřané velmi žraví a pamlsek je pro ně tou nejlepší motivací. Ale pozor! Primitivní a severská plemena psů bývají velmi záživná. Jejich organismus opravdu téměř beze zbytku využije každičký nalezený drobeček potravy, každičkou rybí šupinku. Proto pozor: při nedostatku pohybu a v našem teplejším podnebí než je v jejich otčině, hrozí rychlá obezita! Moje vlastní fenka - Anna Hvězda Sibiře se s ní potýká neustále. Tato fena se stala jako první lajka z České republiky na Světové výstavě 2000 v Miláně nejlepší fenou plemene a Světovou vítězkou. V následujícím roce potom v Portu svoje prvenství znovu obhájila. Ale řeknu Vám, stálo to hodiny běhání u kola. plavání a odříkání, dostat ji z kondice “příliš blahobytné" zpět do kondice výstavní!!!
Pokud Vás, vážení čtenáři, toto u nás zatím málo známé plemeno zaujalo, více informací můžete načerpat na internetových stránkách:
Autor textu: Dr.Ing. Naděžda Šebková
Fotografie: (c)Ivana Malíková
Děkujeme za poskytnutí profesionálních fotografií paní Ivaně Malíkové pro grafiku klubových stránek.
