Standard FCI: ZDE
HISTORIE PLEMENE
HISTORICKÉ ZÁZNAMY TÉMĚŘ NEEXISTUJÍ
I když je toto plemeno, respektive předci karelských medvědích psů ve své původní oblasti známi snad i několik staletí, písemných dokumentů je velmi poskrovnu. Celkově je jeho historie velmi chudá, neboť je zahrnován do skupiny lajek, aniž by někdy někdo jejich historii rozdělil a archivoval. Karelák patří do skupiny severských loveckých plemen, jeho příbuzní jsou ruskoevropská lajka, západosibiřská lajka, východoevropská lajka a severští špicové.
Za přímého prapředka tohoto plemene se považuje pes „Komi“, také nazývaný Zyrianský pes. Pochází z východní části Finska a přilehlé Karélie, respektive oblasti, která dnes patří Rusku. Ta se nachází ve východní části Finska, mezi Dvinou a Novgorodem. Zde byli využíváni zejména k lovu velkých zvířat. Původně se vyskytoval také v šedohnědé barvě a vlkošedé. Až později se zbarvení omezilo na jedinou možnou variantu. Zbarvení bylo zvoleno tak, aby pes byl snadno vidět jak na sněhu, tak v lese.
Přestože se o těchto psech zmiňuje na začátku 20.století kynolog Strebel, není úplně jasné, zda píše právě o karelákovi, nebo jiné z lajek. První popis odpovídající karelákovi pochází z roku 1917. Dalo by se říci, že až od dvacátých let 20. století byl chován čistokrevně, tedy historii je možné sledovat až odsud. Jeho cílený chov je však datuje až od roku 1934 a hned v roce 1935 byl ve Finsku uznán coby plemeno. Poprvé byl vystaven v Helsinkách roku 1936. Finský kennel klub založil čistokrevný chov až 4 roky po jeho uznání, tedy v roce 1939. Olof Z. Berg a Using A. Hotti jsou neodmyslitelně spjati se vznikem čistokrevného karelského medvědího psa a jsou jistě právem považováni za zakladatele plemene jako takového. Chov byl po válce založen zejména na psech z Turku a ze západní části Finska.
Ovšem následovala rusko-finská válka, která plemeno téměř zdecimovala. Naštěstí čtveřice chovatelů: Eino Nevinen, Antti Tanttu, Errki Raappana a Dr.Kalle Rikala se pustili se do jeho čistokrevného chovu. Z 60 existujících a nabízených psů vybrali do chovu 43 jedinců. I tak jich však bylo dost, aby příbuzenská plemenitba nebyla výrazná. Za nejdůležitější psy v chovu byli považováni Selki a Tuusik. Původně byli k vidění ve třech typech srsti: krátká téměř bez podsady, dlouhá a měkká, a poslední nejčastěji k vidění byla krátká, hustá a hrubá. A právě poslední jmenovaná se na tamní podmínky nejvíce osvědčila.
ZAJÍMAVÉ POJMENOVÁNÍ A PODOBNOST S JINÝMI PLEMENY
Antti Tanttu v roce 1943 vytvořili podrobný popis ideálního kareláka a 14.12.1945 byl standard i pevné označení karelský medvědí pes uznáno. Finské pojmenování karjalankarhukoira není samozřejmě nic jiného než nám známé „karelský medvědí pes“: Karjalan = karelský, karhu = medvěd, koira = pes. Kanadský klub ho uznal až v roce 1980.
I když se v jeho názvu nevyskytuje slovo lajka, má s ostatními lajkami mnoho společného. Vzhled, povahu a místo vzniku. Karelák velmi připomíná karelofinskou lajku, jenž je o asi 10 cm menší a o jejichž mezinárodní uznání marně usilují ruští chovatelé. Avšak se její zoficiálnění zatím neočekává, neboť by byla třetím ve všech ohledech si velice podobným plemenem, neboť ještě ruskoevropskou lajku v černobílé variantě od karelského medvědího psa rozezná jen opravdový odborník na tato plemena. Vzdáleně, díky zbarvení může někomu připomínat border kolii, s tou však kromě zbarvení nemá absolutně nic společného.
CHOV VE SVĚTĚ I U NÁS
Již padesát let se jeho početnost na celém světě drží přibližně na stejné úrovni. Je chován asi ve všech severských státech, ale také např.v Chorvatsku, Rakousku, a samozřejmě v Polsku. V Americe je dokonce používán k ochraně proti medvědům. Nejvíce byl a je chován ve Finsku, Norsku a Švédsku. Ve Finsku je stále velmi oblíben a poměrně pravidelně se zde nachází v žebříčku deseti nejoblíbenějších plemen. Ve Finsku je podmínkou k uchovnění vyšetření očí, které je nutné každé 3 roky opakovat. U nás zatím tato podmínka není, ale samozřejmě je vhodné zdraví zraku kontrolovat. Kdysi i dnes se občas narodili bezocasí jedinci. V ČR se tak zatím nestalo.
V České republice se začátek chovu datuje na přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy se shodou okolností stali majiteli karelského medvědího psa téměř současně dva češi, kteří v této době ve Finsku pracovali.
Asi poprvé byl u nás karelský medvědí pes k vidění v roce 1969 na brněnské mezinárodní výstavě psů. Jednalo se o importovanou fenu z Finska jménem Jenni (po otci Ch.Ramu a matce Teven Minni), jejíž majitelem se stal Zdeněk Urban z Prahy. Jenni se narodila v roce 1965, ale do roku 1969 žila bez loveckého vedení ve Finsku. Až když se pan Urban vrátil v roce 1969 do České republiky, vyzkoušel kareláka v praxi – v lese. Výsledek byl až nad očekávání. A právě na této feně byl odchován v únoru 1970 první vrh karelských medvědích psů u nás. Otcem štěňat se stal pes Halim z Polska. Jeny měla celkem dva vrhy a někteří z jejích potomků měli také štěňata a chov kareláků se začal rozrůstat.Tato fena byla tedy zakladatelkou chovu karelských medvědích psů u nás. Zároveň ve stejném roce dostal darem MUDr.Bechyně z Uhříněvsi fenu Nalle. Tato fenka měla v roce 1971 jeden vrh a bohužel v roce 1971, kdy už byla ve vlastnictví sestry dr. Bechyně paní Homolkové, uhynula i se svým synem. I když většina potomků Nalle přežila, žádný z jejich majitelů svého psa neuchovnil a tedy její krev nezasáhla do dalšího chovatelského vývoje.
Chov na území České republiky byl velmi těžký, neboť dovoz dalších importů byl značně problematický. Sáhlo se i k příbuzenské plemenitbě, i k připuštění psem s vadou – s modře zbarvenou duhovkou oka.. Toto je ovšem vada, která se občas může v našem chovu vyskytnout dodnes.
Velké zlepšení nastalo po roce 1989, kdy se otevřely hranice. Nyní je možno ke krytí používat i psy ze zahraničí, popřípadě ze zahraničí kvalitní psy dovézt. Naši chovatelé mají více možností navštěvovat zahraniční výstavy, a tak propagovat český chov kareláků. Je velikou pravdou, že chov karelského medvědího psa je v naší zemi na dobré úrovni a v zahraničí postupně stoupá poptávka po našich pěkných a zdravých psech.
V současné době se chov karelského medvědího psa v České republice slibně rozvíjí, i když vrhů je poměrně málo, zhruba 2-4 za rok, všechny jsou poměrně početné a vyrovnané
LOV JE JEHO ŽIVOT
Karelský medvědí pes se ve Finsku původně používal k lovu velké zvěře - medvědů, rysů, vlků, losů. V dnešní době medvědů, rysů a vlků již příliš není a jsou chráněni, proto se dnes KMP používá hlavně k lovu losů. Ve Finsku probíhá každoročně lovecká soutěž „Losí král“, kde soutěžící psi musí dokázat svou dovednost a vytrvalost. V zalesněném revíru musí pes sám najít losa, štěkáním jej ohlásit, snažit se jej udržet na místě, popřípadě jej tlačit směrem k lovci. Hodnotí se hlasitost, způsob práce a zda má lovec příležitost k ráně. Ovšem losi se na této soutěži nestřílejí. KMP pracuje při lovu poněkud jinak než jsme u nás zvyklí, ovšem tento způsob jeho práce je úspěšný. Zvěř sleduje tiše dokud ji nedostihne, potom začne hlasitě štěkat, zvěř obíhá, provádí proti ní výpady a snaží se ji dotlačit směrem k lovci .Na lovenou zvěř neustále útočí, ovšem nekouše ji, ani se nesnaží ji strhnout. Nestrhávají ani vyloženě slabé nebo nemocné kusy. Tímto svým chováním dokáže udržet lovenou zvěř dlouho na místě a umožňuje tak svým chováním lovci jistou ránu. To, že nestrhává lovené kusy, umožňuje, že může pracovat na velké ploše poměrně samostatně, ovšem nikdy nesmí ztratit kontakt se svým vůdcem.
Vzhledem rozhodně není typickým loveckým psem většiny evropských zemí. Především u nás se tak nějak zcela vymyká standardní práci běžně přítomným psům na zkouškách lovecké upotřebitelnosti. Je velice samostatný s vynikajícím orientačním smyslem. Nerad loví po boku ostatních psů. V tomto ohledu je samotář. Je vytrvalý, houževnatý, na zvěř ostrý a nekompromisní.
S úspěchem může skládat barvářské a honičské zkoušky. Vyniká náruživostí i cílevědomostí při hledání zvěře. Je výborný na stopě, na dohledávkách, a i když je jeho využití širší, nejlépe se uplatní při lovu spárkaté a černé zvěře. Při lovu na divočáky je přímo výtečný. I když je jako lovecké plemeno u nás velmi málo využíván, kdo ho má, je spokojen.
Mají výrazný lovecký pud, proto je nutné již malé štěně učit přivolání a naučit a upevnit je dobře. To je rada samozřejmě i pro nemyslivce, kteří si karelského medvědího psa pořídí z jiného důvodu než je lovecká upotřebitelnost.
CHOV A VÝCHOVA
Jedná se o plemeno, které se většinu svého dlouhodobého vývoje muselo vyrovnávat s tvrdými podmínkami severské krajiny, takže se jedná o plemeno značně odolné a nenáročné. Feny tohoto plemene, vzhledem ke klimatickým podmínkám, většinou nehárají každých šest měsíců, ale pouze po devíti měsících až jednou ročně a i doba hárání je delší, než je obvyklé. Krytí často probíhá až kolem dvacátého dne. Vrhy bývají početné, běžně 6 až 8 štěňat, rekord v naší republice je 11 zdravých a silných štěňat! Porod je většinou bez komplikací, fena jej zvládá sama, ovšem každý zodpovědný chovatel se samozřejmě porodu účastní alespoň dohledem, zda je vše v pořádku. Feny jsou velmi pečlivé a starostlivé matky, první dny se od štěňat nechtějí hnout ani na krok, později se již od nich vzdalují, ale jsou stále ve střehu. Štěňata jsou čilá a odolná, i zimní vrhy už od pěti týdnů skotačí venku. Pokud je bouda feny zateplená, mohou už v tomto věku i spát venku, v boudě se navzájem zahřejí. Jinak je vhodné dávat štěňata přes noc do místnosti, která není příliš přetopená, aby štěňata nezchoulostivěla.
Nový majitel štěňátka by měl s výchovou začít poměrně brzy. Jsou to pejsci mimořádně chytří a učenliví, naučit se povely pro ně nebývá problém, ovšem je lépe je vychovat před nástupem puberty.V tomto období pejsek zkouší , zda je nutné skutečně svého velitele poslouchat, ovšem pokud už má výchovou vyhrazené mantinely, mnoho místa na vzdor nezbývá a pokud jeho pán stále trvá na svém a důsledně požaduje splnění daných příkazů, ochotně se zase vrátí pod jeho velení. Výchova těchto plemen by neměla být vedena tvrdě, ale důsledně. Při tvrdém zacházení se pes pouze zkazí a nikdy nenaváže se svým pánem opravdový vztah. Ze všeho nejvíce tito psi uznávají přirozenou autoritu a jak jsem již jednou řekla, důslednost. Při počátečním výcviku by majitel měl dávat jen ty příkazy, u kterých si je jistý, že je pes splní a musí předcházet nežádoucím situacím. Jedná se hlavně o nácvik přivolání. Tito psi v původních podmínkách vyhledávali zvěř v rozsáhlých zalesněných oblastech a tak mají poněkud větší akční rádius. Ovšem pokud už od štěněte určí jeho pán vzdálenost, na kterou se od něj nesmí vzdálit a bude jej důsledně přivolávat, pokud se přiblíží této pomyslné hranici, pes si později nedovolí se vzdalovat dále. V období tohoto nácviku je třeba předcházet situacím, kdy by pejsek nemusel uposlechnout, například když vidí jiného psa. V tomto případě musí být majitel předvídavý, pejska přivolat hned k sobě, vydatně pochválit, dát jej na vodítko, na vodítku s ním dojít ke psu, znovu pochválit a pokud je to jen trochu možné, pustit jej a nechat jej si s tímto psem pohrát. Tímto si vaše štěňátko dá do souvislosti, jak příjemné je svého pána poslechnout. Nejenže je velice chválen, popřípadě dostane i pamlsek, ale dokonce si může pohrát i s tím psem, na kterého bylo tak zvědavé .Později už nebude nutné jej připínat na vodítko, stačí jen jej přivolat k noze, až bude tento cvik umět. Také už nebude nutné s ním chodit pokaždé za objektem jeho zájmu, musí si zvykat, že jeho přání se musí podřídit přáním jeho pána.
Protože se jedná o původně lovecká plemena, mají psi poměrně silně vyvinutý lovecký pud. Proto majitele těchto psů, kteří je chtějí využít v myslivosti, nemají s loveckým výcvikem problémy. Tito psi se učí dobře a s chutí a dá se říct, že jsou to všestranní lovečtí psi. Ovšem majitelé těchto psů, kteří je nechtějí využít k lovu, by měli svému pejskovi dávat od počátku najevo, že si nepřejí, aby prohledával houštiny a hledal zvěř. A pokud budou mít dobře zvládnutý nácvik přivolání, podaří se jim svého psa odvolat, i když někde poblíž proběhne například zajíc.
PÉČE A ZDRAVÍ
Toto plemeno je na údržbu poměrně nenáročné, nekupírují se jim uši ani ocásky, nestříhají se, ani netrimují. Jejich srst se neplstnatí, ani se nesukuje. Zvýšenou péči potřebují pouze v období línání, kdy je potřeba vyčesávat vylínanou srst. Této srsti je poměrně dost, ovšem po skončení období línání, které je dvakrát ročně, stačí občas psa jen vykartáčovat. Časté koupání není nutné, šamponem se nedoporučuje mýt příliš často, rozhodně ne častěji než jednou za měsíc - při častějším používání by se mohly tvořit lupy. Srst kareláků má samočistící schopnost, takže stále vypadají čistě, pokud zrovna teď neproběhli například rozbahněným polem.
Jedinci těchto plemen chovaní v ČR, nemívají žádné zvláštní zdravotní problémy, neprojevují se žádné dědičné poruchy zdraví. Jedná se o psy se skutečně zdravým kořínkem, kteří se dožívají poměrně vysokého věku kolem patnácti let a až do konce si udržují svou vitalitu a veselost.
VZTAH K ČLOVĚKU
Je to nenáročný, veselý a hrdý společník, který je ochoten se svým pánem snášet dobré i zlé za trochu lásky. Svého pána velice milují. Dá se říct, že to jsou psi jednoho pána, ale do své lásky zahrnou celou jeho rodinu. Dobře rozlišují dobré známé svého pána, které přátelsky vítají a ostatní “cizí”, ke kterým se chovají poněkud nedůvěřivě, než zjistí, jaké city k jeho pánečkovi chovají. Hlídají většinou tím, že na potencionální nevítanou návštěvu ostře štěkají, což většinou každého odradí, ovšem nejsou to psi, kteří by člověka kousli. Agrese proti lidem u těchto plemen byla záměrně po dobu jejich vývoje potlačována a agresivní jedinci byli vylučováni z chovu. Je však dobrý hlídač. Jen tak se něčeho nezalekne. Vůči cizím je v určité míře rezervovaný a vítá jen dobré známé.
Je odolný a na stravu je nenáročný, ke své velikosti toho spořádá poměrně málo. Nevydává typický psí zápach, což se může s ohledem na jeho přírodnost zdát poměrně zajímavé.
Autor textu: Jitka Dopitová ( jitka_dopitova@volny.cz), Zdenka Šafránková
Fotografie: (c)Ivana Malíková
Děkujeme za poskytnutí profesionálních fotografií paní Ivaně Malíkové pro grafiku klubových stránek.
